Velký kus práce v sociální a zdravotní oblasti odvedla řeholní společenství. Řeholní sestry pracovaly v sirotčincích, útulcích, školkách, chudobincích, školách (učitelky, vychovatelky), charitních domovech a ústavech, staraly se o osoby s nejtěžšími typy postižení, sloužily v ozdravovnách a nemocničních zařízeních. Milosrdní bratři pak kupříkladu provozovali nemocnice. Tyto dobročinné ústavy byly vnímány jako součást Charity a byly s ní v úzkém kontaktu.
Po únoru 1948, kdy se moci ujali komunisté, jsou lidé pro víru vězněni, řeholníci i řeholnice jsou donuceni kláštery v průběhu roku 1951 opustit (tzv. Akce K, Akce Z). Odvezeni jsou do internačních táborů. Movitý a zejména nemovitý klášterní majetek je státem zabaven. Jako levná síla pracují v náročných podmínkách, v ústavech pro mentálně nebo tělesně hendikepované nebo v průmyslu a zemědělství.
Řeholnice pracující ve zdravotnictví byly prozatím ponechány na místech. Nebylo je možné ze dne na den nahradit stejně kvalitním personálem. Později pečovaly jen o starší řeholnice, řeholníky a duchovní v několika málo charitních domovech pokojného stáří. Obnovení plnohodnotného fungování řeholí je možné po roce 1989.
